Tajemství alchymie stezek

Petr Slavík | 15.06.2009

Každá stezka má svůj příběh

Po skvělé vyjížďce zaparkujeme bajky o chatrné plotky hospůdek s útulnou zahrádkou, okouzlující obsluhou a vychlazenou desítkou a začneme probírat, kdo z party projel oblíbenou pasáž nejčistěj, kdo nejrychlej a kdo ji neprojel vůbec. Každý máme ve svém rajónu pár takových míst, které nemineme při žádné vyjížďce, na které se těšíme a kvůli kterým jsme ochotní šlapat dlouhé asfaltové kilometry z města. Některé úseky bajkových výletů jsou zkrátka výjimečné. Kouzlo, pro které tyto místa milujeme, není dílem náhody. Už stovky let se lidé učí míchat lektvar „stezky“.

Historie ingrediencí

Jedním z oblíbených sporů bajkových alchymistů je otázka původu hlavní ingredience – jsou stezky přírodní nebo umělé? Odpověď je přitom zřejmá. Stezka je v přírodě vždy „cizím“ prvkem, který nemohl vzniknout sám od sebe. Stezky se liší jen způsobem a účelem vzniku. Již před staletími, kdy jste si mohli o nablýskaném bajku v garáži nechat jen zdát, vznikaly kupecké stezky spojující významné obchodní uzly. Na zkušeností jejich budování poté navázaly lovecké chodníky, které umožňovaly dobrou mušku a snadnější pohyb lovce. Když u nás přichází konec 19.století a obrovský rozvoj turistiky, turistické kluby nadšeně začínají budovat nejen rozhledny a rozsáhlou síť značení, ale i turistické chodníky spojující oblíbené lokality. Tyto chodníky opět užívaly staletími ověřené stavitelské zkušeností předků, jako bylo přesné trasování, zářez stezky nebo zručné dláždění, a tak není divu, že mnoho z nich bez úhony přežilo do dnešních dnů. Díky důmyslně namíchané, stovky let zkoušené, přesné směsi ingrediencí tyto stezky na řadě míst stále plní účel, pro který byly zbudovány – poskytovat pěkné zážitky.

Máme správný recept?

Během druhé poloviny dvacátého století, kdy v naši zemi fungoval státní socialismus, se lesní stezky stavět přestaly. Po sametové revoluci se začalo bajkovat, stezky se ale paradoxně začaly stavět pouze ty asfaltové. Jedna z věcí, která zůstávala bez ohledu na dobu a režim, byla snaha o stále efektivnější hospodářské využití lesů. Sekery nahrazují motorové pily, koně nahrazují tatrovky, a stezky nahrazují široké lesní cesty pro dvoustopá vozidla. V současnosti jich máme už 160 000 kilometrů, po kterých vesele rajtujeme. Ale je to ten správný recept na pravý bajkový lektvar? Samozřejmě, že se mezi ohromným číslem kilometrů lesních cest a stezek najdou skvělé úseky, někde jsou bajkerským rájem celé lokality. Ale vždy je to spíše souhrou náhod, sázkou do loterie. Je pochopitelné, že bajker má na cestu trochu jiné požadavky než plně naložený náklaďák, pro které byly a jsou budovány naše lesní cesty. Bajker si chce užít přírody, dostat se na pěkná místa, pobavit se technickými úseky, dřevo se chce rychle dostat na pilu. V historii byly stezky vždy budovány přesně na míru svému účelu. Čeští bajkeři se přesto naučili přežít na cestách pro tatrovky a hrát loterii pěkných úseků. Zdá se, že jim to docela svědčí.

Co míchají mistři

Znovu parkujeme bajky o chatrné plotky hospůdek s útulnou zahrádkou, okouzlující obsluhou a vychlazenou desítkou a začínáme probírat, kdo viděl poslední Season a Disorder, jaká to byla palba, neskutečné ježdění a skvělé singly. „Ach jo, tam si tak někdy zajezdit,“ vyloudí postupně každý z naší party. Whistler, Moab, Fruita, Crested Butte, Livigno a řada dalších. Co tyto legendy spojuje? Podívejme se třeba na Fruitu. Před 11 lety to byla zaprášená a ospalá vesnička uprostřed výhně pouště Colorada. Pak si v ní Troy Rarick otevřel obchod s koly a v poušti za silnicí postavil první singltreky. Nyní Fruita sbírá ocenění v cyklistických časopisech ze všech koutů světa jako zářivá hvězda bajkování. Není potřeba dlouhého bádání. Nic nevzniklo náhodou, tyto bajkerské sny spojuje jedna jediná věc – hodně dřiny při stavbě stezek pro bajkery, bez ohledu na to, jestli jsou určené pro nejdrsnější freeridery nebo crosscountry začátečníky. A co nám k tomu řekne vrchní alchymista, legendární Hans Rey? Jak vysvětluje v rozhovorech, horská cyklistika je podle něj především o radosti z ovládání kola a plynutí krajinou. Má proto i svůj termín „flow country,“ který, jak Hans barvitě popisuje, vychází z klasického cross country, ale přimíchává důležitou vlastnost stezek, které jsou budovány s důrazem na zážitek uživatelů.

North Shore: Jak se staví sen

North Shore. Pro miliony bajkerů po celém světě má toto slovo téměř hypnotizující účinek, toto místo nedaleko Vancouveru v Britské Kolumbii se jednoduše stalo pojmem. Díky bajkovým časopisům a videím dostáváme na zlatém podnosu servírované skvělé freeridové i cross country scenerie. Ale nikdy se už nemluví o tom, kolik dřiny a vzteku vybudování této legendy stálo. Na začátku bylo pár lopat a krumpáčů místních bajkerů. Bohužel ilegální stezky a lávky se stávaly opakovaně terčem lesníků, kteří nepovolené stavby nemilosrdně likvidovali. Traily proto často byly totálně utajené. Jejich začátek uprostřed hlubokých hvozdů znalo jen pár vyvolených a jejich projetí předcházelo složení slibu mlčenlivosti. Zakázané a sladké ovoce se ale chutná nejlépe a postupem času se North Shore stával vyhlášenou lokalitou.

Nedaleký Whistler začal u svých lanovek nabízet podobné stezky. Věhlas a ekonomické přínosy pro region tam naštěstí pomohly s legalizací, ale problém se vynořil nečekaně zcela jinde. Dokud stopu trailu projelo pár místních kluků, bylo pro bajkery vše v relativním pořádku. Když se začali sjíždět bajkeři z větší dálky, najedou se objevil obrovský problém s kvalitou stezek. Díky tomu, že původní stavitelé nebrali příliš ohled na základní pravidla trvanlivého budování, náklady na údržbu začaly přesahovat zisky. Co hůř, borci, kteří milovali ježdění a obětovali mu velkou část života, najednou více drželi lopatu než řidítka svého bajku. Legenda potřebovala akutní léčbu. Řadu trailů bylo třeba od základu nemilosrdně přebudovat. Ke slovu přišly vyzkoušené zásady budování stezek - udržitelný sklon proti erozi, zářez stezky zpevňující stopu, příčný odklon. Tyto tři jednoduché pravidla a spousta dřiny a oprav zachránily legendu.

Tady jsou tři nejdůležitější zásady, jak se staví pořádná stezka:

Zářez stezky – stopa stezky je zařízlá do svahu, ideální je odstranit humusovou vrstvu. Stezka tak nedrží vodu, její stopa je stabilní a odolná
Zásada poloviny – Stezka by neměla mít větší sklon, než je polovina sklonu svahu. Jinak voda nestéká přes cestu, ale po ní. A za chvíli z ní nemáte cestu, ale koryto potoka
Zásada 5% - Stezka by měla být mírně příčně odkloněna, aby voda mohla přes cestu pohodlně odtéct. Louže a bláto jsou dobré pro žáby, ale cestám nesvědčí.

Alchymie v Česku

Už víme, že nic se neudělá samo, i to, že alchymie českého bajkování má svá specifika. Stezky namíchané na míru bajkerům nemáme, užíváme především rozsáhlou síť lesních cest, značené turistické trasy a zbytky turistických a loveckých chodníků. Díky zákonům můžeme jezdit po všech lesních cestách a stezkách (s výjimkou národních parků a národních přírodních rezervací). Toto právo je v řadě evropských zemí již přísně omezeno, proto není radno tuto situaci podceňovat. Jak by to vypadalo, kdyby podobné omezení prošlo i u nás, neradno domýšlet. A co můžeme dělat ihned? S lesními cestami moc nenaděláme, tam jsou pány lesníci a jejich těžká technika, ale můžeme pečovat alespoň o ty oblíbené úseky úzkých stezek, které nám nezištně rozdávají radost při vyjížďkách. Odházení nebo odtáhnutí větví, které brání průjezdu, zvládne každý. Pokud si troufáte na větší údržbu, jako je prosekání náletových křovin, oprava mostků, úprava stezky proti erozi a podobně, pak nutně potřebujete svolení vlastníka. Konkrétně se můžete obrátit na Českou mountainbikovou asociací, která úspěšně zorganizovala celou řadu údržbových brigád po celé republice a má v této oblasti bohaté zkušenosti.

První dobrou nebo špatnou zprávu?

Tak první tu horší. Stále více cest v lese bude širokých a zpevněných kvůli potřebám těžké lesní techniky, s tím jednoduše nic nenaděláme. A ta dobrá je, že si bajkeři zvykají, že jenom jezdit a nestarat se nestačí. O lesní stezky, stejně jako každé jiné lidské dílo, je třeba pečovat. Každému, kdo má zájem udělat něco pro sebe a své okolí brigádou ve svém „rajónu“, vychází vstříc ČeMBA, která pomáhá s získáváním povolení i konkrétní realizací údržby.

Chcete pečovat o "svoji" stezku? Poradíme vám!

Vhodnou stezku k údržbě vybírejte pečlivě, tak aby údržba dávala smysl. Vyzkoušejte si v počátcích síly na menších projektech. Přecenění odhodlání a sil je častou chybou. Snažší je brigáda v rozumné vzdálenosti od bydliště.
Získejte svolení od vlastníka - vlastníka vyhledejte podle katastrální mapy. Forma povolení se liší případ od případu.
Nezapomeňte zkontrolovat, zda stezka není v chráněném území. V takovém případě jednejte také s orgány ochrany přírody.
Získejte pro brigádu kamarády - více rukou znamená, že budete moci dříve vyměnit nářadí zase za kolo.
Forma údržby a potřebného zásahu závisí na mnoha faktorech. Vhodný způsob provedení můžete konzultovat s odborníky České mountainbikové asociace.

Text: Petr Slavík
Převzato z časopisu Cykloservis
Fotografie: Pavel Horník, Petr Slavík